70. výročí osvobození

08. 05. 2015

Letošním 8. květnem si připomeneme 70 let od konce druhé světové
války v Evropě. V těchto dnech ustupovaly německé jednotky
Československem před postupující Rudou armádou z východu a
Američany kteří přes Bavorsko dosáhli západních Čech.

70. výročí osvobození

Letošním 8. květnem si připomeneme 70 let od konce druhé světové
války v Evropě. V těchto dnech ustupovaly německé jednotky
Československem před postupující Rudou armádou z východu a
Američany kteří přes Bavorsko dosáhli západních Čech. Německé
jednotky se měly na našem území držet do posledního muže,
případně se ukrýt a škodit, zatímco samotná třetí říše se
smrskla na pár bloků v Berlíně. Tehdy došlo k událostem nyní
známých jako Květnové povstání českého lidu.

Celá řada měst povstala, některá se dohodla s nepřátelskými
vojáky za příslib volného průchodu směrem na západ aby se
zabránilo krveprolití a velkým škodám, ale stále častěji
docházelo k otevřeným střetům, kdy se bránilo jednotkám skupiny
armád Střed v ústupu před sověty, což vedlo ke krvavým bojům,
nejslavnějším při povstání v Praze, které bylo podpořeno
jednotkami Ruské osvobozenecké armády (tzv. Vlasovců) jejichž osud
po válce byl tragický.

I když lze na tyto akce pohlížet jako na mrhání životy a
zbytečné ničení na samém sklonku války, právě povstání
způsobilo zhroucení týlu skupiny armád střed, takže místo
zanechávání "spálené země" a hájení poslední pevnosti, se
musely její jednotky soustředit na zajištění únikových tras
směrem na západ do amerického zajetí. Výsledkem bylo, že poslední
výstřely druhé světové války v Evropě padly právě v Čechách.
A znovu se musí připomenout že převážnou část povstalců,
kteří toto dokázali byli obyčejní občané jako jsme my, muži i
ženy všech věkových kategorií a povolání, ne profesionální
vojáci nebo dlouhodobí partyzáni, revolucionáři nebo odbojáři.
Také se jednalo o největší bitvu našich dějin s největším
zastoupením našich občanů - jasně ukázalo že v našem národě je
značný počet lidí, kteří jsou ochotni ve jménu svobody bojovat.

Samozřejmě jako při každé změně režimu došlo i k mnoha činům,
které vrhají na vítězství stín, ale rozhodně se nejednalo o
většinovou záležitost, za kterou by jsme se nyní měli opakovaně a
dlouze omlouvat, jak je nám předkládáno, zejména pak v souvislosti
s odsunem sudetských Němců, byla to kapka v moři proti tomu co nám
přinesla a nabízela nacistická okupace. Díky tomu můžeme žít v
homogenním státě, který není ohrožován časovanou bombou
etnického násilí jako země bývalé Jugoslávie a ještě můžeme
být s bývalým nepřítelem dobří sousedé. Zlo může být
odpuštěno ale nesmí být zapomenuto aby se nemohlo opakovat.

A dnes po 70 letech opět hrozí válečný konflikt, volá se až
hystericky kvůli čemukoliv proruskému, například cestě prezidenta
Zemana do Moskvy. Ač nejsem jeho volič a mnohdy mi nad jeho výroky a
činy zůstává rozum stát, myslím si, že je známkou slušnosti a
vděku uctít památku sovětských vojáků kteří na území
Československa bojovali a umírali. To že jsme se poté dostali do
sovětské sféry vlivu je věc další. Místo hledání viníků
například mezi vysokými politiky cizích mocností, kteří "nás
zase prodali" by jsme si měli uvědomit že nebýt domácí podpory,
tak by se komunisté k moci jen tak nedostali - Emund Burke napsal že
"k vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se
založenýma rukama".

Toto výročí by v první řadě mělo posloužit jako spojující
prvek, ať už pro naší rozhádanou společnost nebo náš vztah s
Ruskem, nikoliv aby nás rozdělovalo nebo sloužilo k eskalaci napětí
skrze média.

Uctěme společně památku těch kteří při událostech druhé
světové války zahynuli, ať už svou prací v odboji, při
povstání, v exilovém vojsku, když byli odeslání vlaky do
nacistických táborů smrti pro svůj původ či názory nebo dokonce
jen že se ocitli ve špatný okamžik na špatném místě při
bombardování a pohybu fronty. Téměř v každé obci nebo městské
části najdeme jak pomník padlých z obou světových válek, tak
popravených spoluobčanů nebo padlých povstalců u kterého se
můžeme zastavit, přečíst si jména a připomenout si že život v
míru není samozřejmost a tím spíše musíme být připraveni i na
nejhorší scénáře.